Po stopách Keltů

Poznejte místa, kde v dávných dobách žili Keltové.

Mezi nejstarší obyvatele Šumavy patří bezesporu Keltové. S příchodem na Šumavu, v průběhu 6. stol. před naším letopočtem, přinesli pro ni Keltové i první název „Gabréta Hylé“, což znamenalo „Les kozorohů“.  Založili zde jedno z nejrozsáhlejších keltských hradišť. Mezi ty další pak patří nejvýše položené hradiště u nás, Obří hrad u Nicova či Sedlo u Albrechtic.

Svazek obcí Věnec ve spolupráci s obcí Kubova Huť otevřel na konci léta 2008 „Keltskou naučnou stezku“. Naučná stezka je dlouhá 27 kilometrů, má šest zastavení (Kubova Huť, Boubín, Buk, Mářský vrch a dvě ve Lčovicích) a vede nás žlutohnědými šipkami z Kubovy Hutě přes Boubín a Mářský vrch právě na Věnec.

Vycházku začneme na Kubově Huti. Ta je známa hlavně svou nejvýše položenou železniční stanicí v České republice (995 m. n. m.). Sedla, mezi Boubínem a Obrovcem, již dávno před železnicí, využívaly povozy obchodníků, jak keltských, tak později obchodníků se solí, neboť tudy vedla i jedna z větví Zlaté stezky.  Původně zde stála, od r. 1729, sklářská huť, která nesla svůj název podle lesa, který patřil hejtmanovi Gubovi. Dnešní obyvatelé žijí převážně z cestovního ruchu, neboť Kubova Huť je vyhledávaným zimním střediskem a v létě výchozím místem pro výstup na vrchol Boubína. A tam se vydáme i my. Po příkrém svahu vystoupáme na nejvyšší bod celého výletu. Na vrcholu (1362 m. n. m.) stojí od r. 2005 dřevěná rozhledna, která nám nabídne výhled po celé Šumavě a za příznivých klimatických podmínek spatříme i Alpy. Na vrcholu stojí také pamětní kámen s nápisem „Kardinal Fürst von Schwarzenberg, 3. 8. 1867“, který byl vztyčen jako vzpomínka na návštěvu pražského arcibiskupa. Na svahu Boubína je známá přírodní rezervace, zřízená již v r. 1858 lesmistrem Johnem. Boubínský prales má rozlohu 666 ha a dnes je celý oplocen a nepřístupný. Pokračujeme sestupem do Včelné. Slavnými zdejšími rodáky byli např. spisovatel Karel Čada či profesor Josef Kříž. Dnes zde, u Nusků, č. p. 5, najdeme soukromé muzeum žehliček, největší v Evropě. Přes Cikánský potok se dostaneme do Buku. Ten byl zmiňován již v r. 1400 a nás zaujme na návsi kaple Panny Marie Sedmibolestné z r. 1800 a památkově chráněná vesnická usedlost č. p. 5. Další zastávkou na stezce je Svatá Maří. Zdejší, původně gotický, kostel Sv. Maří Magdaleny byl sice v 18. stol. barokně přestavěn, ale dochovaly se gotické předměty, jako křtitelnice se znaky Bukovských, Nebřehovských a Přechů či kropenka. Zvony patří mezi nejstarší v okolí. Poblíž zdejší fary s románskými základy rostou chráněné lípy srdčité staré 200 a 350 let. Po červeném turistickém značení přes nám již známý Mářský vrch, Budilov spějeme k hmatatelné keltské památce, k hradišti na Věnci. Ještě předtím, kousek za Budilovem, spatříme tzv. Královácký kámen a připomeneme si, že zdejší poddaní patřili přímo královně Elišce, jak to zmiňuje latinská listina královny Elišky Přemyslovny z 11. srpna 1314, kde se jmenují mezi 28 vesnicemi královského újezdu volyňského i vsi Bošice (s lesem Brdem) a Budilov.

Na skalnatém vrchu Věnec, někdy zvaném Pržmo (765 m. n. m.) leží kulturní památka (ochranné pásmo), hradiště z doby halštatské a laténské. Na přírodní skalní opevnění navazují uměle vybudované valové náspy. Nejrozsáhlejší průzkum hradiště provedl profesor Bedřich Dubský ve 20. letech 20. století. Nalezl zde zlomky nádob či bronzovou závěsku s pěti kroužky (jistě patřící nějaké významné osobě) z rozhraní doby halštatské a laténské (6. až 5. století před naším letopočtem). Byl nalezen i klín a pazourkový nožík, což by mohlo nasvědčovat, že hradiště bylo osídleno již v době kamenné. Podle nálezů bylo usouzeno, že v době slovanské, hradiště osídleno nebylo. Z hradiště sejdeme do dolní části obce Lčovice. Okruh můžeme dokončit, když z místní vlakové zastávky vyšplháme motorovým vláčkem zpět na Kubovu Huť.

Základní údaje:

  • Výchozí bod: Kubova Huť
  • Trasa: Kubova Huť-Včelná-Buk- Svatá Maří-Budilov-Věnec-Lčovice-Kubova Huť
  • Délka: 27 km
  • Náročnost trasy: vyšší
  • Přístup: pěšky
  • Občerstvení: Kubova Huť, Buk, Svatá Maří, Lčovice

 

Autor textu: Ing. Josef Pecka